O Karkuľke

Kde bolo tam bolo…

1.

Čirou náhodou jsme narazili na Červenou Karkulku.

Nebo to snad nebylo jen náhodou?

Zeptala ses mě: „A prečo vlastne sliedi vlk po Karkulke?“

Napsal jsem Ti, že pohádka o Červené Karkulce je příběh o naivní dívčí ženskosti, která dosud neví nic o svém opačném, mužském pólu, a tak když potká v lese vlka, vůbec jí nepřijde na mysl, že by jí mohl být něčím nebezpečný. Právě takové dívky vlk rád potkává a znásilňuje nebo unáší. Řekové mají příběh o únosu Persefony. Panenská ženskost je tu konfrontována s mužskostí v nejdrsnější podobě. Lze to pokládat za první, drastickou fázi, v navazování vztahu mezi těmito dvěma protikladnými vesmírnými silami, mezi jang a jin.

Dnes je tento mýtus již značně rozvětven a modifikován, takže se s ním můžeme setkat v mnoha nejrůznějších příbězích, jejichž jádrem je alchymický proces, v němž se mužský jang a ženská jin setkávají, seznamují se a postupně se sbližují, aby se vzájemně obohacovali v duchu alchymického „coniunctio oppositorum“. Někdo to má ovšem stále rád v rudimentárních formách.

Tys namítla, že vlk si neuvědomuje, „ako Karkulka ďaleko dokáže veci domyslieť, a nakonec je on ten, kdo za to zaplatí životom“.

Dokud Karkulka zůstává uvězněna ve vlkově břichu (jehož symbolem je vládce podsvětí Hádes), sama nic nezmůže. Musí přijít někdo, kdo jí pomůže se z břicha vysvobodit.

Pohádka rozvíjí svůj děj zhruba v této vývojové linii: Pluto (který unáší nic netušící dívku Persefonu do své temné podsvětní říše), Kronos (který požírá své vlastní děti), Saturn (který vysvobodí děti z břicha Gáii, Zeus – svobodomyslná podoba Urana, vládce Nebe. Ten nechá Karkulku uzrát ve své hlavě jakožto Athénu (aby z ní mohla vyskočit v plné zbroji, musí Zeus snést ránu do hlavy, kterou mu zasadí Hefaistos). Athéna má na štítě hlavu Gorgony, a to jako odstrašující apotropaion, a proto se „nebojí vlka nic“.

Aby se vše rozvíjelo ke zdárnému konci, musí se do příběhu zapojit Myslivec, to je ten, který přemýšlí, jak umožnit přírodě, aby se dále vyvíjela a obnovovala. Myslivec v roli zralého a moudrého Saturna Karkulku vysvobodí a vlka přelstí.

Pro Karkulku je to celoživotní úkol, jehož metamorfózy jsou námětem mnoha příběhů: Princezna a žabák, Kráska a Zvíře atd. Karkulka má štěstí, když ve vztahu k nějakému „Myslivci“ v lidské podobě může v jejím nitru uzrát její vlastní Saturn. Svébytnost a odvahu před vlky získá, jen když plně rozvine a prožije svůj příběh.

Z astrologického hlediska jde nejčastěji o konstelaci Slunce/Saturn v horoskopu ženy. Přitahují ji starší muži a často se za ně provdá, protože v nich vidí svého „Myslivce“. Měl jsem možnost sledovat několik takových příběhů. V jednom případě to byl dokonalý „happy end“. V ostatních následoval rozvod, zklamání a pocit „zrazenosti“.

Z množství nejrůznějších variant je zvlášť zajímavá pohádka o Rumpelstilzchenovi (Pištivrátkovi). Tady si Saturn v podobě podzemního (zčásti hádovského) skřeta vymůže od Karkulky slib, že za zdání své dokonalosti (aby vzbudila pozornost Prince) mu ona zaplatí tím, že pozbude schopnost vytvořit něco nového, aniž si uvědomuje, že to může být například její vlastní dítě. Film Soumrak dne zas ukazuje, jak celý proces ztroskotá na neschopnosti lidského představitele Saturna uzrát a stát se Myslivcem.

Keďže sa Karkulka – očividne – ešte nachádza vo Vlkovom bruchu, no namiesto úzkosti sa oklamala prvoplánovým „pocitom logiky“, nechce si svoju slabosť priznať, aj za cenu straty duše. Karkulka tak ako niekde píše Jung a ešte lepšie jeho manželka Emma spracovali, bojuje nie s jedným hlasom (tak ako v prípade Animy u muža) ale s celým zástupom mužských hlasov. Sú to muži, ktorým Karkulka dovolila „vstúpiť a nazrieť“ do svojho vnútra.

2.

Probudilas ve mně učitelský syndrom. Běda!

Budu se snažit, abych se něčeho takového vyvaroval (typické novoroční předsevzetí).

U Junga jsem četl větu:

„Kdo dokáže spojit to nejvyšší s tím nejhlubším, ten je vyléčený, zdravý, celistvý.“

Místo „nejhlubší“ by bylo možné dosadit také nejnižší, nejnepatrnější, nejméně nápadný, inferiorní, jedním vznešeným slovem – partikulární (jednotlivý). V jedné své črtě, nevím už které, jsem to nazval „pokořující partikularita“ (jako obměna něčího výroku, pokud si dobře vzpomínám, byl to výraz „skandální partikularita“). Zvlášť nápadné je to v homeopatii. Aby homeopat nalezl správný lék, musí zjišťovat, zda pacient kýchá ráno, v poledne nebo po jídle.

Co tím chci říct?

Nezajímá nás, když někdo řekne, že čte Junga, zajímá nás, kterou knihu od něj četl, případně kterou kapitolu nebo článek, a která myšlenka ho zaujala. Protože ta myšlenka se ho patrně něčím týká, oslovuje ho, a to znamená, že by ji měl „vztáhnout k sobě“ (podle Goetha), neboť je to zrcadlo, v němž může zahlédnout sebe sama a zorientovat se na své životní cestě. Jak jinak chce zjistit, kdo je a jaký úkol ho v tu dobu čeká.

James Hillman sahal od archetypu ke konkrétnímu fenoménu, ale příliš se mu to nedařilo. Jung se pohyboval v rozmezí archetypu a fenoménu, jednou spíše to, podruhé ono. Dospěl k závěru, že psychologie jako tzv. objektivní věda dospívající k obecným poznatkům, je nemožná, protože člověk je bytost, která kromě svých obecných vlastností je v jádru jedinečná, a proto o něm může vypovídat pouze fenomenologie, neboť ta vnáší do procesu poznání „osobní rovnici pozorovatele“, jak to nepříliš šťastně označil Jung. On sám ale neustále kolísal mezi zmíněnými protikladnými póly. To je situace, do níž se dříve nebo později dostane každý „hledající“. Obecné poznatky jsou nezbytné, ale v antropologii všeho druhu jsou příliš abstraktní, pouze rámcové a neurčité. Naproti tomu konkretismus, proti němuž brojil Hillman, je zploštělý a postrádá významové souvislosti.

Pro fenomenologa je symbolem jeho úsilí duha, která se klene přes celou oblohu, jako by spojovala to, co je nejvyšší, s tím, co je nejnižší.

…A viete čo je najhoršie? Že si občas myslím, že všetko to zlé čo som vykonala bolo na niečo dobré. Že som to vykonať musela.

Že stále verím (naivne) v dobro v človeku. Že mám nejaký zvláštny záchranársky komplex. A mám veľký „hnev“ na mužov, ktorí mudrujú a vnútri majú tak zranené srdce….

Manželství a partnerské vztahy vůbec jsou ryzí alchymií. Ovšem jen tehdy, když jsou součástí vnitřní cesty. Poloviny manželství se rozpadá hlavně proto, že partneři hledají především vnější cestu soužití. Vnitřní proměna během dlouhotrvajícího vztahu pozvolna se stává druhořadou nebo rovnou bezvýznamnou.

U muže je hlavním cílem vysvobození jejich „pohádkové princezny“ čili vymanění jejich vnitřního ženství z moci neznámých sil, které je ovládají, aby se jako rovnocenný partner zapojilo do celku života. Jung je označil za Animu a pojal ji jako „funkci vztahu k nevědomí“. Takto zredukovaná Anima zůstala nicméně součástí racionálního úsilí muže v konfrontaci s nevědomím. Annick de Souzenelle je blíže celistvému pojetí, když vymezuje vnitřní ženství jako „Adamu“, tj. jako „druhou stranu“ původního Člověka-Adama, který byl jako stvoření jednolitou mužsko-ženskou bytostí.

Úkol zněl: Vymanit ženské vlastnosti a sklony ze svírajícího tlaku ostatních sil nevědomí, u muže to byly především sily maternální, u žen spíše síly mužské, paternalistické. Pohádky líčí, jak se Princ vydává na výpravu, aby vysvobodil princeznu ze zakletí zlým čarodějem nebo čarodějnicí. V Bibli se dočítáme o první fázi tohoto vysvobozování: Hospodin vyňal ženství z Adama, avšak nikoli z původního Adama, nýbrž z Adama jakožto muže (o tom, jak se nejprve muž vymanil z původní jednoty, se zde nehovoří, výklad je již čistě paternalistický). Autoři této části Bible to pojali jako proces, který se děje pod nadvládnou Adama, a proto je zde Eva redukována na pouhou část jeho těla (kost mých kostí, praví se tu). Přesto šlo o závratnou událost v dějinách kosmogonie. Muslimské ženy zůstávají dodnes součástí maskulinního světa. Nebyly dosud vyděleny z „těla“ jejich mužů. Burka, za níž se skrývá dosud „nenarozená“, zakletá žena, je toho výmluvným svědectvím.

Eva se stala Adamovi „pomocí jemu rovnou“, ne však rovnocennou, a tak zůstala na dlouhou dobu druhořadou bytostí. Znamenalo to újmu nejen na jejím lidství, ale také na lidství Adama, protože jeho „drahá polovička“ nebyla tak zcela „jeho“, nebyla s to se plně vydělit z toho, co muž chápal jako svět nevědomí.

Ježíš na své „spanilé jízdě“ polopohanskou Galilejí uskutečnil druhý převratný čin v tomto kosmogonickém vývoji. První, koho navštívil, byla prostitutka jménem Máří Magdalena, z níž vyhnal sedm zlých duchů, a ta se stala jeho věrnou souputnicí, rovnocennou lidskou bytostí (lze si představit zděšení učedníků, když viděli, jak ji Ježíš líbá na ústa; Kazantzakis ovšem pojal jejich vztah zcela nepřístojně).

Cestu Prince za zakletou Princeznou lze považovat za archetypický vzorec, jak vysvobodit ženství z nadvlády mužského světa. Jádrem Eleusínských mystérií bylo patrně vysvobození Persefony z moci podsvětní říše Hádovy a její opětné spojení s Demetrou, aby se z panny mohla zrodit matka (symbolem plodnosti zde bylo obilí). Pohádka o Karkulce nabízí obraz panenského ženství, které je rovněž uvězněno v Hádově říši, tentokrát je jím vlkovo břicho. Persefonu byl nucen Hádés uvolnit po jistou část roku na přímý příkaz Diův. Karkulku vysvobodí myslivec, je zřejmé, že ona sama by to nedokázala. Jistý druh pomoci „vis maior“ je zde zřejmě nezbytný.

Pokud jde o muže, ten ví, jaký vzor záchranné operace (abychom tak řekli) by měl podniknout: Musí své ženství v neznámé krajině svého nevědomého nitra nejprve objevit, rozpoznat její podob (tak jako Jung objevil při svých výpravách do hlubších vrstev nevědomí svou Animu v podobě slepé Salomé – viz jeho Červenou knihu), a stále znovu a znovu ji dobývat prostřednictvím nejintimnějších vztahů se svými partnerkami (nesmí se na cestě z Hádovy říše ohlédnout, protože by jinak přišel, tak jako Orfeus, o svou Euridiku). To je ona „ryzí alchymie“, která není možná tam, kde vládne strach z rušivého, kastrujícího a pohlcujícího ženství (jak je líčí psychoanalýza), ani tam, kde stále trvá paternální nadvláda. Homosexuál podlehl své Animě, zvláště když mu zprostředkovala podněty pro uměleckou tvorbu. Rozumář nebo paternalista ji potlačil. Muži Jungovy generace se ničeho nebáli tolik jako „zženštilosti“.

Je to dlouhodobý individuační proces, a jeho výsledky jsou patrné ze všech projevů oněch Princů, kterým se podařilo, tak jak Jaromírovi z Erbenovy pohádky, nalézt pomocí spřátelené mouchy svou „jarou družku“ (abychom použili zlehčující Goethův výraz), takovou, která je ochotna sdílet, jako rovnocenná bytost, jeho život „v dobrém i ve zlém“.